THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak jako na vynikající temně metalové spolky je skandinávská scéna bohatá i na znamenité rock n´rollové partičky. Jedny z čelních představitelů stockholmské garážové scény jsou právě BACKYARD BABIES. Jejich muzika čerpá spíše z punkové syrovosti a frajerských postojů street rockových pásků z Los Angeles, nežli z retra pozdních sedmdesátek, tak jak ho předvádějí jejich věční rivalové THE HELACOPTERS v čele s nedostižným Nickem Anderssonem (dříve bubeník ENTOMBED, dnes kytarista a zpěvák THE HELACOPTERS).
„Stockholm Syndrom“ je již jejich čtvrtou studiovou deskou BACKYARD BABIES, nepočítáme-li různé kompilace, rarity a mini alba.Vrátím se teď o pár let nazpět, abych načrtl nedávnou minulost stockholmských hools, do které se pak pokusím přesně zasadit novinku „Stockholm Syndrom“. Pro BACKYARD BABIES nastal důležitý průlom až s druhým albem „Total 13“ z podzimu 1998. Čerstvý vítr do plachet jim tehdy přivál nově příchozí kytarista Dregen (přešel právě z konkurenčních THE HELACOPTERS), předvádějící na divokých klubových koncertech v západní Evropě neopakovatelnou gaunerskou show. Rvačky s fans a demolice kytarového aparátu patřily k tomu nejméně šokujícímu. Kapela tedy konečně koncertovala mimo Skandinávii, hlavně pak na Britských ostrovech a vytvořila si ne zrovna zanedbatelnou posluchačskou základnu. Album „Total 13“ bylo hodně syrovou náloží kvalitního a punkem prolezlého rock and rollu, zahraného v strhujícím tempu. Nabízí se srovnání s legendárními MOTORHEAD nebo třeba s britskými Warwickovými THE ALMIGHTY. Třetí album „Making Enemies Is Good“ z jara 2001, vydané už u major labelu BMG, nabízí mírně vyzrálejší a tak nějak umírněnější verzi toho, co obsahovala deska „Total 13“. A samozřejmě více skladeb, které by se daly považovat za singlové tutovky. Namátkou vzpomenu jen pozvolna se rozjíždějící „Colours“ nebo absolutní RnR nálože s mocně skandovaným refrénem jako byly „Star Wars“ či „Kids Are Right“ .
Letošní novinka „Stockholm Syndrom“ obsahuje kvalitativně i stylově téměř totožný materiál jako oba její předchůdci. Album bylo nahráno pod dohledem zkušeného Joe Baressiho v Los Angeles, míchání proběhlo ve Švédsku. Materiál na něm je sice o něco méně razantní a mírnější než na „Total 13“ a má o něco méně hitový potenciál než „Making Enemies Is Good“, ale i tak se jedná o výborný standard evropského fast´n´rollu. Švédové se s tim nemažou už od úvodní „Everybody Ready“, která album řádně nakopne. Prvotřídně sehraná rocková mašina valí divoký rock ulicemi severských metropolí, vyřvávajíc sloganovité refrény (nic pro hnidopichy a hledače nových obzorů). Celou deskou jako by se prolínala nálepka „NA VŠECHNO SEREM“!!! BACKYARD BABIES jsou znovu k nezastavení. Ze skladeb bych vypíchl úvodní parádní singl „Minus Celsius“ (videoklip k této skladbě byl nahrán na střeše kultovního „Million dollarového hotelu“) obsahující fenomenální kytarový riff a nakažlivě zpěvný a profláklý refrén. Druhou nejzajímavější položkou je pomalejší skladba „Friends“, na které se kromě kapely podílela i celá řada hostů a kámošů z branže. Z nejznámějších vzpomenu např. Nicke Anderssona (THE HELACOPTERS), Kory Clarka (WARRIOR SOUL), Michaela Monroe, Sama Yaffa (HANOI ROCKS), L7, Ninu Persson či dnes již zesnulého Joey Ramone (RAMONES). Jak už jsem řekl, zbytek alba je absolutně totožný s tvorbou z předcházejících desek, a tak mě napadá, jestli by se kluci neměli posunout dál. Je však složité něco takového chtít po kapele z čeledi „motorheadovitých“. Mně jejich odpor k vývoji sice neurazí, ale na druhou stranu nijak zásadně neobohatí. Ale o to u nich zas až tak nejde. RnR je přece zábava (ne umění) a ten produkují prvotřídní.
Co napsat závěrem? BACKYARD BABIES jsou kapelou, jejíž hudba může oslovit jak metalové fanoušky zaměřené spíš na jeho rock´n´rollové pojetí (nic pro progresivisty, „Babies“ jsou snad jednou z nejménně progresivních kapel na severu Evropy!!!), ale hlavně punkery inklinující k metalově hutné a kytarově dokonalejší muzice (kapela stojí přesně na rozhranní mezi těmito dvěma zcela rozdílnými směry rockové hudby). BACKYARD BABIES znovu potvrdili statut jedné z čelních rock n rollových kapel ve Švédsku , nicméně trůn Nicka Anderssona zdaleka dobyt nebyl (dle očekávání!!!)...
BACKYARD BABIES jsou kapelou, jejíž hudba může oslovit jak metalové fanoušky zaměřené spíš na jeho rock´n´rollové pojetí (nic pro progresivisty, „Babies“ jsou snad jednou z nejménně progresivních kapel na severu Evropy!!!), ale hlavně punkery inklinující k metalově hutné a kytarově dokonalejší muzice (kapela stojí přesně na rozhranní mezi těmito dvěma zcela rozdílnými směry rockové hudby).
7,5 / 10
Nicke Borg
- kytara, vokály
Dregen
- kytara
Peder Carlsson
- bicí
Johan Blomquist
- basa
1. Everybody Ready?!
2. Earn The Crown
3. A Song For The Outcast
4. Minus Celsius
5. Pigs For Swine
6. One Sound
7. Say When
8. Year By Year
9. Friends
10. Be Myself And I
11. You Tell Me You Love Me You Lie
Backyard Babies (2008)
People Like People Like People Like Us (2006)
Stockholm Syndrom (2004)
Making Enemies Is Good (2001)
Safety Pin And Leopard Skin (1999)
Total 13 (1998)
Diesel And Power (1994)
Vydáno: 2003
Vydavatel: BMG
Produkce: Joe Barresi
Studio: Studio 301
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.